Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate

Jednoho rána se probudíš a zjistíš, že jsi zestárnul.

​

Nedošlo k tomu postupně, rok po roce, jak sis vždycky myslel. Přišlo to naráz, ze dne na den. Jako když otočíš stránku románu a nová kapitola začíná slovy: Od té chvíle uplynulo už dvacet let…

Zhrozíš se.

Celej zděšenej se vrátíš na předchozí stranu, ale ta léta tu nejsou nikde k nalezení. Zřejmě autorovi nestála za to, aby je popisoval. Vedle tebe leží osoba, zrovna tak zestárlá jako ty.

Neznáš ji.

Za chvíli se vzbudí, přehodí přes sebe těch pár kusů oblečení, co se válej na konci postele, a odejde. Nejspíš už ji pak nikdy neuvidíš, a koneckonců po tom ani kdovíjak neprahneš. Na světě je přes sedm miliard lidí, proč bych se měl zabývat zrovna touhle, opakuješ si jednu ze svých starých spolehlivých manter.

 

Jenže najednou – snad vůbec poprvé – v těch slovech nenacházíš klid...

 

(...)